„Robo, máš audiotvorby celej archiv. Vyber z toho pár ukázek audioznělek, reklam a pořadů, které jsi připravoval, udělej sestřih a pustíme to ven – ať si to lidi poslechnou. Pak všichni pochopí, co pro ně můžeme udělat a s čím jim můžeme pomoct. Vždyť děláš věci o kterým se jim ani nezdá! Ale je potřeba to vystřelit ven…“
„A čo keby sme natočili niečo nové, aktuálne? Tuna máš mikrofón. Takto sa nahráva, na toto si daj pozor, bla bla bla … takto zapína, bla bla takto to podržíš, bla bla bla … a urob rozhovor. Choď a vyskúšaj si to.“
Tak jsem zavolal kamarádovi, váženému architektovi, a obtěžkán nahrávacím zařízením, mikrofonem a nejdůležitějšími instrukcemi jsem vyrazil…
Věděl jsem jediné – chci dělat rozhovory lidsky. Úplně normálně si popovídat o životě, práci, věnovat se svému hostovi natolik, abych mohl ukázat, kdo vlastně je, co dělá a jaký je člověk. Věděl jsem, že chci ukázat světu lidi, kteří si na nic nehrajou a přitom dávají hodnoty celé společnosti. Přinášejí radost. Profesionalitu. Dělají věci, o nichž mnozí sní nebo ani netuší, že někdo či něco takového existuje. Tou dobou jsem vůbec netušil, že vznikne celý seriál rozhovorů, jemuž jsem dal později jméno „Hrdinové všedních dní“.
Jdu nahrávat…
Když jsem dorazil na místo (hospůdka na malé vesnici, díky které vesnice zase „ožila“), hospoda byla plná a dost hlučná. Byl jsem předem upozorněn na aspekty jako je vítr, hluk, projíždějící auta apod. Ale řev z hospody v instrukcích od „majstera zvuku“ jaksi nebyl…
Problém hlučných štamgastů jsme však v hospůdce rychle eliminovali. Jinak… eliminovali… 🙂 Prostě jsme si vzali pivo a sedli do vedlejší místnosti. Karel (můj první host na úplně první rozhovor) sice z počátku na chlupy na mikrofonu nevěřícně mrknul, ale když jsem mu vysvětlil, že jsem netušil, do čeho jdu, zda bude rozhovor probíhat uvnitř nebo venku a k čemu ta chlupatina slouží, znalecky se usmál a srazili jsme korbele.
První nahrávání se naprosto nečekaně protáhlo na skoro 4 hodiny povídání si u piva. A probrali jsme toho opravdu hodně. A já se učil. Učil jsem sám sebe na svých chybách…
Co jsem se při nahrávání rozhovoru naučil?
- Necvakat kabelem od mikrofonu o stůl, protože to rezonuje až do mikrofonu a je to slyšet.
- Nenechávat příliš mnoho prostoru hostovi, protože pak se může rozhovor zvrtnout v patnácti minutový monolog, který nepůjde sestřihat ani použít do rádia.
- Odhodit zbytečný strach a rozevřít sevřené hrdlo (své i hostovo) větou: „To nejede na živo, to budeme střihat, tak žádnej stres, máme nejlepšího mistra zvuku v Evropě…“.
- Být normální a přirozený. Toto pravidlo si někam napište a říkejte to všem – buďte přirození… 🙂
- Psát si v průběhu rozhovoru poznámky a otázky, na co se chci ještě zeptat. Protože tak rychle jak myšlenka přijde, tak také zmizí.
- Kontrolovat, jestli stále nahrávám, abych po další hodině a dvou pivech nezjistil, že displej sice svítí, ale záznam neběží. Což se mi naštěstí nestalo 🙂
- Po každém důležitém bloku otázek nahrávání vypnout a spustit znovu. Nebo do záznamu „pípnout“ a oddělením souborů či zvukového znamení si udělat v záznamu „značku“.
- Udělat si poznámku vždy, když host odpoví důležitou věc, kterou opravdu ve výsledku chci mít. Prostě si napsat, ve které minutě a nejlépe i vteřině „co důležitého řekl“.
- Najít rychleji vhodná slova.
- Položit jasnou a stručnou otázku.
- Představit hosta.
- Navázat na rozhovor.
- Ukončit celý rozhovor.
- Pochválit hosta veřejně a veškerý svůj údiv a obdiv prostě spontánně nahrát.
- Neklást otázku v otázce.
- Mluvit stále stejně hlasitě, ikdyž od vedle hluk narůstá.
- Při zatroubení či projetí auta říct větu do záznamu znovu.
- Udělat krátkou pauzu a dojít si pro další pivo, když padne gól.
- Vypnout zvonění na telefonu svém a požádat o to také svého hosta.
- Vypnout vibrace telefonů. Drnčení telefonu na stole je prostě slyšet 🙂
- A fakticky tím kabelem o nic necvakat, neťukat, nehoupat…
- Kontrolovat hlasitost záznamu při záznamu. Nejlépe jedním sluchátkem v uchu.
- Kontrolovat baterie.
- Nosit si powerbanku.
- Nahrávat do více stop na další mikrofon či záznamové zařízení.
- Nezapomínat na pitný režim.
- Hodina na rozhovor je docela dost…
- Nezapomínat na čas.
- Dvě hodiny rozhovoru je moc.
- Věnovat se danému tématu.
- Tři hodiny rozhovoru je fakt moc.
- Ar ktik u lo vat s rozu mi telně.
- Dodržovat pitný režim bez alkoholu.
- Nenechat si vybít mobil.
- Nezapomenout peníze na taxík…
Náš první oficiální rozhovor pro FLASH rádio, portál a podcast jsme dokončili pár minut před půlnocí. Můj první, protože jsem se jel učit. A Karlův první, protože ho doposud žádné médium nevyzpovídalo. Přestože jeho architektura je zajímavá, má znalosti, které umí lidem předat a jednoduše vysvětlit, i přestože „jeho“ domy stojí nebo se staví, jejich fotografie byly otištěny v časopisech, jemu samotnému prozatím žádný čas nikdo nevěnoval…
Bylo to oboustranně prospěšné. Pro mě mega zkušenost. Protože už dva dny poté za námi ze slovenského Víťaza dorazil Peter Armstrong Ondria… Ale to už je další článek a samostatný podcast a rozhovor 🙂
